Obrazy vody: Jihočeské přehrady a jejich otisk v krajině a společnosti

Galerie Městské knihovny Vimperk / 18. 2. - 29. 3. 2025

 

Štěpán Blaschko: Trans Berg

Galerie Winterberg, Pivovarská 102/38, Vimperk / 8. 3. - 30. 3. 2025

Výstava

Trans označuje stav, kdy se mysl odpoutává od reality, časové roviny se rozpadají a skutečnost se rozšiřuje o neuchopitelné. Rodným městem, přes zimní kopec, projíždějí kamiony s nápisem „trans“ na plachtě, mířící k hranici s Bavorskem. Listování starými stránkami, prosvítajícími skrze dekor zaprášených pavučin, připomíná zapomenuté nebo pomíjivé snové představy. A přesto jediné, co zůstává, je místo hluboko v kopcích a v srdcích, ze kterého čerpají i vystavená díla.

Štěpán Blaschko (1999) se narodil v Prachaticích, ale jeho spirituálním domovem je Vimperk, místo, kde vyrůstal a kde jsou hluboce zapuštěny jeho rodinné šumavsko-německé kořeny. Aktuálně studuje třetí ročník pražské UMPRUM v ateliéru ilustrace a grafiky.

Autorova tvorba se dlouhodobě opírá o hluboké sepětí kulturních a přírodních struktur jeho rodného kraje a o dynamiku střídání pražského a šumavského prostředí. Na UMPRUM se v uplynulém roce věnoval experimentální naraci prostřednictvím tzv. „míst přechodu“ – nenápadných lokací, které zachycoval v malbách a doplňoval zvukovými nahrávkami z „nemíst“. Jedním z „nemíst“ byla například zapadlá benzínová pumpa obklopená loukami, kde v rohu stojí automat na instantní kávu za pár korun. Tato práce rezonovala zvýšeným zájmem o „vykloubený čas“ – liminální momenty, které otevírají prostor pro nový výklad zažitých míst a věcí.

Zkoumání vykloubeného času v jeho tvorbě nadále pokračuje, nyní s větším zaměřením na zachycení lidových duchů a ozvěn nejenom německojazyčné minulosti kraje. Tyto prvky transformuje do obrazů oscilujících mezi romantizací a reinterpretací. Nasbírané motivy přetváří do zdánlivě temných vidin prosvícených mystickým světlem. Štěpánovy tvůrčí postupy nesou výraznou stopu řemeslné improvizace a estetiky – kresby a malby se objevují kromě běžných materiálů také na starých prostěradlech či ubrusech, přičemž rámy jsou po domácku zhotovené z dílů staré postele nebo zbylého dřeva.

Vystavené práce se tak pohybují na pomezí syrovosti a jemné poetiky. Propojují příběhy krajiny s osobními i kolektivními vzpomínkami, odhalují skryté vrstvy času a prostoru nebo zpochybňují hranice mezi historií, mýtem a současnou realitou.